Na první pohled zarputilý a technicky zdatný útočník. Kdo jej zná lépe, ví, že on byl jedním ze základních stavebních kamenů party, která došla až před brány finále. Valašské Meziříčí je pro něj víc než jen hokejové angažmá. Jak sám říká, Bobři jsou pro něj srdcovou záležitostí. Že nejde o pouhá slova dokazuje i fakt, že od svého příchodu nevynechal ve třech sezónách jediný duel a má tak v zádech šňůru 137 zápasů v drese Bobrů. Svoje zdejší působení letos Jakub Pořický okořenil titulem nejlepšího střelce.
Kubo, u Bobrů jste odehrál třetí sezónu v řadě. Myslíte si, že má klub rostoucí tendenci?
Určitě ano. Rok od roku je to lepší a lepší. Vzali si to tady lidi, kteří mají hokej ve Valmezu rádi. Myslím si, že svou práci dělají dobře, sbírají nové zkušenosti a doufám, že to bude i nadále stoupat a hokej ve Valašském Meziříčí bude stále na lepší a lepší úrovni.
Play-off jste si jako tým museli narámně užít, avšak v základní části to nebyla úplně pohádka?
Play-off bylo parádní. Načasovali jsme formu na tu správnou chvíli a všichni jsme si to užívali. Pohádka to v základní části nebyla, bylo to jako na houpačce, ale tak už to v hokeji bývá. V té nejdůležitější fázi sezóny jsme se semkli a byla to paráda.
Jak to vypadalo v kabině, když se dlouhodoběji nedařilo?
Nebylo to hrůzostrašné, je to hokej – jednou se daří pak zase ne. Dělali jsme všechno pro to, aby se to nějakým způsobem zlepšilo. V kabině jsme se nabádali, abychom hráli jednodušeji a dodržovali pokyny, které fungují.
Jak jste využíval svou úlohu zkušeného hráče?
Zkušeného hráče? Tak jsem to nějak nevnímal. Chtěl jsem týmu co nejvíce pomoct, abychom byli na co nejlepším místě a hráli hezký hokej.
Když pak přišlo čtvrté místo a semifinále s Novým Jičínem, změnila se nějak nálada?
My jsme měli všechno ve svých rukou, hráli jsme do posledního kola, kde šlo o hodně a podařilo se nám vyhrát. Tím jsme si zajistili čtvrté místo, které jsme si všichni moc přáli a mohli začít doma s Novým Jičínem, se kterým jsme měli pozitivní bilanci a mohli se prát o postup do semifinále. Nálada se určitě o něco zvedla, už z toho důvodu, že to bylo derby a zároveň jsme to měli kousek od sebe na dojíždění. Bylo to dobré pro fanoušky, kteří nás mohli přijet podpořit v hojném počtu na venkovní zápasy. No prostě nálada před play-off byla skvělá a asi se to odrazilo i na takové té herní pohodě.
Zaznamenal jste s probíhajícím play-off i zvýšený divácký zájem, jak to vlastně takový hráč vnímá?
Určitě zaznamenal, všichni jsme se těšili že přijde více lidí aspoň na ty vyřazovací boje. Přece jen se hokej hraje pro diváky a mně osobně to pomáhá a vyhecuje k lepším výkonům. Diváci byli skvělí a i díky nim se udělal takový úspěch. Hnali nás za vítězstvím v každém zápase, ať už doma nebo venku a byli našim šestým hráčem. Vždyť na každém venkovním zápase, ať už v Novém Jičíně nebo Porubě, šli více slyšet po většinu zápasu naši fanoušci, za což jim patří velké díky.
Co bylo na celém play-off nejtěžší?
Nejtěžší? Těžko říct, každý zápas byl těžký a něčím specifický, ale asi prohra v prodloužení ve třetím zápase v Porubě, kde jsme odehráli dobrý zápas a dostali jsme z protiútoku gól dvě minuty před koncem.
Zápasy s Porubou už byly odměna, je to tak?
Dá se to tak říct, ale my jsme byli tak pozitivně i herně naladění, že jsme chtěli jít co nejdál. My už jsme měli „splněno“, ale věděli jsme, že nám to jde na Porubu celou sezónu a naopak, my jim nevoníme. Takže jsme je každý zápas trápili a nebýt dvou zpackaných minut v posledním zápase, mohli jsme dojít ještě dál. Ale i tak to byla parádní jízda.
Za zmínku stojí i vaše spolupráce s Tomášem Bruncem. Tady musí fungovat hodně velká chemie?
Tak určitě jsme si na sebe zvykli. Hráli jsme spolu úplně celou sezónu, takže jsme věděli, co od sebe očekávat, kde vesměs stojí ten druhý při různých situacích. Seděli jsme vedle sebe i v šatně a hodně situací a manévrů jsme si rozebírali a kreslili skoro každý den.
V kabině zastáváte funkci pokladníka, to je docela zodpovědnost…
Tak jak se to vezme, měl jsem nějakou zodpovědnost, která mi nevadila a bavilo mě to. Akorát jsem si občas vyslechl nějaké průpovídky, ale to k tomu patří. Každopádně jsme to zvládli a teď si užijeme společně slavnostní ukončení sezony.
Můžete prozradit, který z hráčů se stal nejčastějším plátcem?
Kdo byl nejčastějším plátcem, nejde jednoznačně říct, ale asi nejhorší to se mnou měli gólmani za vychytané nuly.
A jaká pokuta byla nejčastější?
Jak už jsem zmínil vychytané nuly, startovné, góly nebo nějaký hattrick. Pak už jen dovednosti na tréninku, kde jsme si zahráli občas o nějaký peníz.
Ovládl jste bodování a předčil tak i Petra Dvořáka. Hecovali jste se navzájem?
Ani ne, ta sezóna rychle plynula, tak nebyl čas se nějak hecovat. Samozřejmě jsem moc rád, že jsem mohl týmu pomoct nějakou tou brankou a asistencí, za kterými však stojí práce celé formace. Po většinu základní části jsem hrál i s Dvořkou (Petr Dvořák), který mě nacházel, a naopak i on dal gól, když jsme mu jej pěkně připravili.
Jako nejlepší střelec jste byl zajisté i postrachem gólmanů. Který z brankářů ale nejvíc zatápěl vám?
No postrachem nevím. Ale asi největší problém nám dělal Péťa Hromada z Kopřivnice.
Víte o tom, že jste od svého příchodu do Valmezu nevynechal jediný zápas, což činí 137 duelů v řadě?
Ano, vím. Do každé sezóny jdu s tím, že chci odehrát všechny zápasy, pokud to je možné. Co jsem ve Valašském Meziříčí, se mi docela vyhýbají větší zranění, za což jsem moc rád, a proto jsem mohl takovou šňůru zápasů udělat.
Úctyhodné číslo! Otázkou zůstává, jestli ho hodláte prodloužit i v další sezóně?
Uvidíme, jak to dopadne. S Petrem Dvořákem budeme mít určitě schůzku. Nedávno jsme teprve skončili, takže jsem teď hokej vypustil na chvíli z hlavy. Máme s přítelkyní i nějaké plány do budoucna, takže ještě bude porada doma. Každopádně Bobři jsou moje srdcová záležitost, narodil jsem se tady a určitě to číslo 137 není konečné. Ať už bych měl navázat hned, a nebo v budoucnu.
Kádrem Valmezu se prostřídalo letos hodně hráčů a část z nich tu byla na střídavých startech. Nerozhodilo to partu v kabině?
Určitě nerozhodilo. Partu jsme měli skvělou celou sezónu a kdo přišel nový, tak okamžitě zapadl. Už na začátku jsme věděli, že hráči se budou točit jak ze Vsetína, tak odjinud. Takhle to prostě chodí, že je nějaká spolupráce. Valmez se Vsetínem by byli sami proti sobě, kdyby ta spolupráce nebyla. Všichni kluci se vesměs známe z mládeže, ze škol a podobně. Nám to pomohlo doplňovat a zkvalitňovat kádr a kluci aspoň hráli a neseděli na tribuně, když se nevešli na Vsetíně do sestavy.
Kdybyste měl na závěr vyjmenovat tři hlavní důvody úspěchu Bobrů, co byste zmínil?
Je jich mnoho, ale zkusím to. Skvělá parta, tvrdá dřina, radost ze hry, no a naše motto srdcem pro Valmez.