Ohlédnutí za Univerziádou: Lukáš Zientek a Ondřej Martiník

V A L A Š S K É M E Z I Ř Í Č Í - Lukáš Zientek a Ondřej Martiník. Právě tito dva hráči hokejového klubu HC Bobři reprezentovali Českou republiku na Univerziádě v čínském Harbinu. Rozsáhlý rozhovor přináší zajímavé poznatky nejen o hokeji samotném, ale také o pobytu v nejlidnatější zemi světa.

Lukáš: Letěli jsme z Prahy přes Frankfurt, Peking do Harbinu. Hlavní let z Frankfurtu do Pekingu trval skoro 10 hodin. Trošku to bylo náročné, ale dalo se to zvládnout. Časový posun, který byl 7 hodin dopředu oproti našemu času mi nedělal nějaké problémy. Po prvním dnu jsem to už nijak nepociťoval.
Ondřej: Asi 25 minut prvotního nadšení a pak "25 hodin" úmorné cesty, kdy jsem se marně pokoušel nějak rozumně "poskládat" na absolutně nepohodlné sedadlo turistické třídy. O naivních pokusech usnout se ani nemá cenu zmiňovat. S časovým posunem jsem žádné problémy neměl.

Jak bys popsal úvodní ceremonii Univerziády, opravdu si tato asijská velmoc potrpí na skutečně velké „oslavy“?

Lukáš: Byl jsem úplně překvapen, jak dokáží Číňané vše zorganizovat, zahajovací ceremoniál byl nepopsatelný. Nejvíc mě zaujalo, když jsme nastupovali na plochu a viděl jsem tu plnou halu, kde bylo asi 10 tisíc lidí. Samotný ceremoniál, různá vystoupení i efekty byly nádherné. Vždycky jsem si myslel, že jsou Číňané velmi pečliví a po této zkušenosti to mohu jen potvrdit. Vše měli dokonale promyšlené a zorganizované.
Ondřej: Já sice nemám možnost srovnání – byla to má první univerziáda, ale myslím, že zahájení i ukončení bylo impozantní.

Jak bys popsal samotné město Harbin, kde jste hráli své zápasy, zaujalo Tě něčím?

Lukáš: Město Harbin je dost velké, má údajně 10 miliónů obyvatel. Určitě je to pěkné město a zaujaly mě některé stavby. Hned první den při cestě na trénink jsem si všiml harbinské "Eiffelovy" věže. Celý náš tým také navštívil ledové městečko. Osvětlené ledové stavby byly opravdu krásné.
Ondřej: Zaujalo mě dopravou. Zdánlivá absence dopravních pravidel v kombinaci s hustým provozem byla pozoruhodná. Jinak na městě samotném nic zvláštního nebylo.

Co zimní stadion, na kterém jste hráli? Jaká byla kapacita, zázemí a průměrná návštěva na zápasy?

Lukáš: Kapacita byla myslím kolem 3500 míst. Návštěvy na utkání byly podle mého názoru tak 2000-3000 diváků, ovšem záleželo na daném utkání, které se právě hrálo. Zázemí bylo dobré, až na malou šatnu, ve které jsme se docela mačkali. Měli jsme k dispozici tělocvičnu, kde byly i rotopedy. Hala měla 2 ledové plochy, z nichž jedna byla tréninková.
Ondřej: Stadion byl moderní s kapacitou okolo 3000 diváků s tréninkovou plochou v „suterénu“. Co rozhodně nebylo optimální byla (ne)velikost šatny a především pak turecké záchody v celém objektu.

S kým si hrál v útoku (obraně)? Bylo dost času na sehrání se svými spoluhráči?

Lukáš: Hrál jsem ve 4.pětce, docela se to tam měnilo. Ze začátku jsem byl v obranné dvojici se Sašou Hegegym z Havířova a potom s Martinem Iterským z Roudnice nad Labem. Útok byl taky docela proměnlivý, pokaždé tam byl někdo jiný. Na sehrání moc času nebylo, ale trenéři to skládali už od přípravných utkání pokaždé v podobném složení, tak jsme si na sebe zvykli.
Ondřej: Se sestavou se během turnaje vzhledem k nepříznivému vývoji dost míchalo, takže na nějaké velké sehrávání nebyl čas.

Jak bys popsal jednotlivé zápasy ve skupině? V pořadí - Velká Británie, Kazachstán, Kanada, Čína?

Lukáš: S Velkou Británií to bylo ze začátku trápení, třetina byla jen 1:0, ale pak to tam napadalo a nakonec jsme zaslouženě vyhráli 10:0. S Kazachama jsme odehráli hodně smolné utkání, kdy jsme je přestříleli asi o 30 střel a přesto jsme prohráli 5:2. Oni hráli chytře a na brejky. Byli to takoví pomalejší Rusové, ale velice dobře technicky vybaveni. S Kanadou jsme podle mého názoru odehráli nejlepší zápas na turnaji. Vedli jsme 1:0, ale v množství oslabení, které jsme měli, jsme nemohli pomýšlet na úspěch. Poměr vyloučených byl 13:5 v náš neprospěch, proto nás porážka 1:3 hodně mrzela, protože se s nima dalo v pohodě hrát. Poslední zápas ve skupině s Čínou nám tam spadlo snad vše co mohlo a vyhráli jsme 14:0.
Ondřej: Velká Británie spolu s Čínou byly celky na (možná pod) úrovni týmů krajských přeborů a tomu odpovídala hra. S Kazachstánem a Kanadou jsme sehráli vyrovnaná utkání avšak obě neúspěšně. Oba týmy byly o ten potřebný kousíček lepší a dokázaly toho beze zbytku využít.

Jak bys popsal poslední zápas s Japonskem?

Lukáš: Japonci byli neskutečně rychlí. Měli jsme na to, abychom je porazili, ale doplatili jsme na neproměňování šancí, které nás v důležitých utkáních provázelo celý turnaj a prohráli jsme 5:1. Oni z minima vytěžili maximum, kdy jim tam spadly šťastné góly.
Ondřej: S Japonskem šlo o 5. místo na turnaji, což vzhledem k původním ambicím našeho týmu znamenalo zklamání již před tímto duelem. Japonci zřejmě brali souboj o 5. místo prestižněji a byli lepší prakticky ve všech herních činnostech a po zásluze vyhráli.

Co spoluhráči – byla dobrá parta na turnaji? S kým jsi si nejvíce rozuměl?

Lukáš: Ze začátku to bylo spíše rozdělené na Čechy a Moravu, ale postupem času jsme se všichni dobře poznali a můžu říct, že parta byla dobrá. Nejvíce jsem si rozuměl s Dušanem Šafránkem z Orlové, jsme už dlouho dobří kamarádi. Potom taky s Michalem Holušou z Prostějova,s Michalem Kukolem z Opavy a samozřejmě s Ondrou Martiníkem. Naše parta když vyrazila do města nebo když jsme se sešli na jednom pokoji tak jsme se nasmáli opravdu hodně.
Ondřej: Já myslím, že parta byla dobrá . Já jsem si pochopitelně nejvíce rozuměl s kluky z moravských celků, se kterými se znám již delší dobu.

Jak si trávil svůj volný čas? Mohli jste si třeba i sami jen tak vyjít do města?

Lukáš: V průběhu turnaje jsem spíše volný čas trávili na pokoji u filmu, nebo na internetu. Sem tam jsme i vyrazili do města. Po turnaji, kdy jsme měli 3 dny volno, jsme se vydali na nákupy a poznávali jsme prostředí města a okolí.
Ondřej: V pohybu po městě jsme měli naprostou volnost. Ve volném čase jsme chodili po tamních tržnicích a obchodních centrech. Navštívili jsme ledové město a tygří rezervaci na okraji města. Na nějaké „romantické“ procházky po městě však nebyly vhodné teploty.

Jak bys ty sám zhodnotil svůj výkon na Univerziádě?

Lukáš: Já jsem odehrál na turnaji jen utkání proti Britům a Číně. Proti těmto soupeřům bych své výkony nerad hodnotil, protože tato utkání byla spíš tréninková. V ostatních utkáních jsem příležitost nedostal, což mě moc mrzí, ale bylo to rozhodnutí trenérů a já jsem ho respektoval. Aspoň mám motivaci více makat a poprat se o nominaci do Turecka, kde bude univerziáda za 2 roky.
Ondřej: Raději bych nehodnotil.

Určitě bylo očekávání, že výběr ČR přiveze medaili, bylo zklamaní veliké?

Lukáš: Pro mě určitě. Čekal jsem, že tu medaili uděláme, ale bohužel se to nepovedlo. Systém turnaje je i dost krutý, první 2 týmy z každé skupiny šly rovnou do semifinále a ostatní už hráli jen o umístění.
Ondřej: Očekávání zajisté bylo. Je ovšem otázkou, do jaké míry bylo oprávněné. Zklamání určitě zavládlo, především po prohraném utkání s Kanadou, kdy jsme definitivně ztratili možnost zahrát si o medaili.

V čem osobně sám vidíš příčinu „neúspěchu“ České reprezentace?

Lukáš: Je velký problém s uvolňováním hráčů z extraligy a z první ligy. Proto jsme neměli nejsilnější možný tým. Ale i tak jsme na to měli. Asi rozhodlo utkání s Kazachstánem, které jsme nezvládli. Chtělo to jen mít trošku štěstí v tom proměňování šancí.
Ondřej: Jako příčinu vidím velký počet našich faulů a štěstí resp. smůlu. V tomto herním systému prakticky o všem rozhoduje jeden zápas (v našem případě s Kazachstánem) a ten jsme nezvládli.

Co jídlo? Bylo nutné si zvykat, nebo bylo podobné evropské stravě?

Lukáš: Byly tam švédské stoly. Strava byla docela podobná evropské. Byla tam i čínská jídla, ze začátku jsme zkoušeli vše možné, ale po pár dnech jsme nakonec zůstali u kuřecích řízků a hranolek, které byly snad každý den. Vše bylo podle mě hodně jednotvárné. Žádná změna, každý den skoro pořád to samé.
Ondřej: Jídlo bylo jakýmsi kompromisem mezi evropskou a místní kuchyní. Já osobně jsem byl spokojen.

Je před námi play – off, určitě tým Bobrů chce dojít co nejdále, souhlasíš?

Lukáš: Určitě. Na rovinu bych se chtěl poprat o postup do první ligy, ale k tomu jsou potřeba finance a v dnešní době, kdy se na nás valí finanční krize těžko říct, jestli by Valmez 1.ligu utáhl. Budeme se snažit hrát co nejlépe a uvidíme. Ale nechci předbíhat, nejprve se musíme pořádně připravit na čtvrtfinále, abychom ho zvládli.
Ondřej: Já myslím, že každý tým chce postoupit co nejdále, ale vzhledem k průběhu sezóny bych neúčast ve finále považoval za neúspěch.

Děkuji za odpovědi a ať se daří jak hráčům samotným, tak celému týmu HC Bobři.